Co je člověk?

Podívejme se na člověka z pozice jeho projevu ve „Velkém Středním“. Tento projev je do jisté míry zábavný. Je zábavný proto, neboť člověk velmi vážně přistupuje ke svým mechanizmům, ale mechanizmus věcí bere na lehkou váhu. Jak se chová věc – automat? Vhazujete do něho mince a stlačujete knoflíky. Začínají se pohybovat obrázky, chytáte páčku, míříte, stlačíte tlačítko – „střílíte“. Prohrajete anebo vyhrajete. Jedno tlačítko, několik drobných a pět minut automat funguje. Je to hrací automat. Druhý příklad – auto. Tři pedály, volant a klíč od zapalování, pravidla provozu. Ten, kdo tyto věci používá, to znamená uživatel, s nimi nemá nic společného.

Když řekneš člověku, že má v sobě přesně takový mechanizmus jako například hrací automat, urazí se. Také stačí, když do člověka „vhodíš“ několik drobných, stlačíš potřebná tlačítka a už funguje, už celý bliká, hoří v něm oheň vášně, spravedlnosti, nenávisti atd. Člověk však s hrdostí tvrdí, že to je jeho mechanizmus.

Proč jeho mechanizmus? Vymyslel ho, vyrobil ho, dokáže ho opravit? Dostal ho a ani neví jak a od koho. Jemu úplně jedno, kdo ho vymyslel a kde se vlastně vzal. Je jen jeho uživatelem. Není jeho autorem, konstruktérem ani opravářem. Nedokáže ho sám opravit, když se pokazí… Člověk je jen uživatelem.

Celý problém tkví v tvrzení, je to „můj mechanizmus“. Je to taková malá schizofrenie. Je nesmysl věřit tomu, že všechno jste dostali v procesu socializace zadarmo a můžete to používat. Když mi něco dali, dali mi to pro něco. A když to, co mi dali, nedělá to, co by mělo, znamená to, že se to pokazilo. Je třeba to opravit. A společnost opravuje. Má různé způsoby. Začíná humánními a končí méně humánními. Člověk je majetkem společnosti, která ho vytvořila.Všechny mechanizmy byly vytvořeny lidstvem s obrovskou námahou, potem a krví v procese společné existence.