Co je duchovnost?

Co je duchovnost a co je Duchovní Tradice?

  • Duchovnost je dělání obvyklých věcí neobvyklým způsobem
  • Duchovnost je specifická forma přebývání v tomto světě, která zdaleka není určena pro všechny lidi

Tak jak žijeme v biologické a sociální přírodě, tak žijeme i v přírodě duchovní, ideální. V duchovní přírodě rovněž dochází k živelným pohromám. Má svoje nadosobní a „nikomu“ nedostupné zákony.

Většina našich slov je projevem duchovní přírody. Tato slova dostáváme jako hotový produkt od lidí. Různá vidění rovněž patří k projevům duchovní přírody. Globální oteplování, život a projevy lidské společnosti jsou přírodní jevy.

Duchovnost je činnost nasměrovaná na osvojení duchovní přírody. Je to specifická činnost, která umožňuje být gramotným uživatelem výrobku, který se jmenuje člověk.

Z gramotného uživatele se může stát pokročilý uživatel a potom hospodář a pán tohoto výrobku. Pán tohoto výrobku přichází až k tomu, že tam, kde žije, je celkem jiná příroda.

Člověk je velký jev, je to grandiózní výrobek, ve kterém žijí tři přírody. Vytvořil složité systémy společného přebývání, společného stravování, rozmnožování, studia, výchovy. Jednotlivec se ztrácí v tomto složitém systému a ve většině případů je nucený žít v automatickém režimu. „Jaký pán, takový krám“, k čemu mi je takové hospodářství? Nechte mě na pokoji. Já tady jednoduše žiji, dejte mi možnost více si vydělat, dejte mi více času na odpočinek a co je nejdůležitější, vydávejte mi co nejvíce plusů na moje sebehodnocení, abych se cítil co nejlépe!

Po dobu celé historie lidstva existují duchovní tradice, to znamená určitá společenství, která jsou určená na odevzdávání poznání, na osvojení duchovní přírody člověka. Každá tradice má návod pro uživatele výrobku, který se jmenuje člověk. Když se objevuje člověk, který se chce stát zpočátku gramotným uživatelem, později pokročilým uživatelem a potom i pánem sebe samého, je přirozené, že tradice je pro něho návodem k používání. Jednomu stačí málo, druhý potřebuje víc. Je to specifická, velmi individuální činnost, protože objekt této činnosti je vždy jedinečný a unikátní.

Kolem tradice, včetně té naší, je vytvořený kompletní sociální nábor pro lidi, kteří mají zájem o tuto specifickou činnost. Útočiště je pro ty, kteří potřebují pomoc, nedokážou se automaticky se vším vyrovnat a sami nejsou schopni prostudovat návod na používání a osvojit si ho prakticky.

Po útočišti následuje Škola jako taková, kde se trénuje a učí jinému způsobu života.

Dále už je bezprostřední Cesta, Cesta k sobě k hospodáři, k pánovi sebe samého.

Některé tradice jsou ohraničené pouze vnitřní činností, to znamená zavedením pořádku ve svém uvědomování, v projevech duchovní přírody, v budování vztahů se svou biologickou a sociální přírodou. Všechno je nasměrováno na vnitřní práci.

Je jen malé množství tradic, které tvrdí, že celá tato činnost může být objektivizovaná na bojišti. Na bojišti neustálého střetu celého lidstva a jednotlivce s jednou, druhou a třetí přírodou. S přírodami, ve kterých se nachází a které jsou vzájemně propojeny. Takové tradice nazýváme transformačními. Nejsou ohraničené pouze vnitřní prací, ale tvořivě objektivizují svoji subjektivnost na trhu života.

Co je důležité pochopit? Je důležité pochopit, že jde o specifickou činnost, která není nasměrovaná na zdokonalení světa a spásu lidstva, ale na sebe jako na vtělení. Je určená na to, abyste se mohli stát gramotným a pokročilým uživatelem a když stihnete, tak i pánem a hospodářem sebe samého.

Potom začíná ezoterika. Vnitřní práce, která nemá ve všeobecnosti k lidstvu žádný vztah. Bytí subjektu je individuální bytí. Nejsou tam žádné mechanizmy, které slouží na společnou existenci, protože nejsou třeba. Samota je nejkratší cestou k Bohu proto, neboť Bůh se projevuje v tom, že každý z nás je jako subjekt sám. A to je radostné, protože se nachází za hranicemi všech tří přírod. Je to triumf hospodáře vtělení, který si osvojil všechny tři přírody, v kterých objektivizuje svůj záměr. V tomto smyslu je člověk tvůrcem. Do té doby je otrokem přírodních živlů: fyzických, biologických, sociálních a duchovních.

Dokud vás má v moci MY, nezměníte se. Jednou z hlavních chyb, když budeme používat hodnocení, je pohrdání praxí v duchovní oblasti. „Jak shora tak i zdola, jak zdola tak i shora“.

Činnost, která se týká seznámení se se sebou, může být z osmdesáti procent vykonaná cestou vnitřní práce. Co je k tomu třeba? Pamatovat si a být vnímavý.

Nejjasnější cesta rozvoje sebe jako subjektu je vnitřní práce. Co je to vnitřní práce? Vnitřní práce znamená, že v sobě vytvořím neustálou zónu pozornosti, která je spojená s těmi záležitostmi a věcmi, které mě zajímají.

Člověk, který jde po Cestě, má obrovské množství vnitřní práce. I dvacet čtyři hodin denně je málo.

Většina si myslí, že nové je pokračováním starého. Tajemství spočívá v tom, že nové je od starého oddělené propastí, dírou, katastrofou, pauzou. Proto je tak těžké udělat něco nového. Pro libovolného člověka je těžké udělat něco nového pro sebe, protože v něm žije poznání, že kořeny nového jsou ve starém, že nové je pokračováním starého. Ale žádné pokračování není a nejsou ani žádné kořeny. Mezi novým a starým je vždy mezera.

Tradice je mystérium, které se děje v realitě a děje se nezávisle na tom, zda si to uvědomujeme nebo ne. Nová etapa, v které můžeme a možná i nemůžeme přijmout vědomou účast, už začala. Naše vědomá účast nebo neúčast v ní závisí pouze na každém z nás, na tom, zda dokážeme nebo nedokážeme vytvořit pro sebe tuto mezeru.

Nevědomě už se v ní všichni účastníme, protože je to reálná událost.

Toto nové období je možné nazvat obdobím realizace. To nejdůležitější se ve vnější linii činnosti Tradice zformovalo následovně: nejdříve udělat něco takového, co vyvolá údiv a nadšení ze strany vnějšího světa a potom je znovu možné mluvit o duchovnosti. Pokud se člověk něco učí, něco trénuje, tak ze strany vnějšího světa je to možné zjistit pouze jedním způsobem: když člověk s pomocí toho, co se naučil, co si natrénoval, začíná jednat.

Připusťme, že lidé pracují osm hodin denně, a stěžují si, že jsou unavení. A vy pracujete šestnáct hodin denně a říkáte, že máte málo práce. Všichni se vás ptají: jak je to možné, jak se ti to daří? A vy odpovídáte – Tradice.

Stará zvěst, kterou přináší Tradice, mluví o tom, že prvním úkolem člověka, jeho osobním úkolem je naučit se gramotně používat to, co je mu dané. Naše vtělení jsme dostali jako dar. Dostali jsme tělo, v procesu socializace jsme dostali vědomí a osobnost, dostali jsme to, čemu se říká duše, pocity, prožívání, intuice, všechno to, co se vědecky nazývá podvědomím, nevědomím. Všechny projevy duchovní přírody, jako jsou vidění, sny, jsme též dostali.Nedostali jsme pouze jedno – pána toho všeho.

Poznat přírody, ve kterých žijeme a které se v nás projevují, je tvořivým úkolem pro každého. K naší tradici, k libovolné jiné tradici, k libovolnému jinému zdroji víry je možné mít různý vztah, ale ve své podstatě je to vždy návod na používání výrobku, který se jmenuje člověk.

Člověk je ten, kdo používá tento výrobek. Všechno nám bylo dané. Každý dostal svoje. Poslání člověka, jeho předurčení se skrývá právě v tom, co mu bylo dané. Jedna z oblíbených otázek: „Jaké je moje poslání? K čemu jsem předurčený?“ Co ti bylo dané, k tomu jsi i předurčený.

Je velmi důležité si pamatovat, že všechny ideje duchovnosti jsou zrozené marginály. Je to nejlepší lék na mánii velikosti: „Jsme spasitelé lidstva“, „ach… duchovní společenství, to jsou učitelé lidstva“. Duchovnost je specifická forma přebývání v tomto světě, která zdaleka není určena pro všechny lidi. Toto je třeba mít neustále na paměti. Jinak upadnete do mánie velikosti anebo, a to je ještě horší, do cynizmu ve vztahu k druhým lidem. Člověk, který si neváží lidského života, nemůže obsáhnout duchovní svět. Porušením tohoto vnitřního zákona rozrušujete sebe samého namísto toho, abyste se zabývali tvořením sebe samého.

Na co to všechno vlastně je? Nač hledat svoje JÁ a potom se s ním trápit?“ Je to složitá otázka a prakticky na ni neexistuje odpověď, protože nikdo neví „proč?“ Proč se to s jedním člověkem stane a s druhým ne?

Hlavním úkolem je – stát se pánem sebe samého. To je ta práce, kterou musí člověk udělat, ten záměr, to předurčení, které musí zrealizovat ve vztahu ke světu. Tuto práci musí člověk udělat sám. Duchovní tradice, jako i psychologické a praktické poznání, které z nich vychází, jako i přikázání všech náboženství světa, vytvářejí návod na používání výrobku, který se jmenuje člověk. Pouze tehdy, kdy se člověk stává pánem toho, co mu bylo dané, může být tvůrcem, pánem přírody, božím synem. Je třeba se stát nejprve gramotným a potom pokročilým uživatelem výrobku pod názvem člověk. A nakonec je třeba se stát jeho pánem a hospodářem.

Proto jsme se objevili na Božím světle. Je to naše poslání, předurčení, boží záměr. Jedině tak a ne jinak se může realizovat svoboda vůle. Všechno ostatní: fyzický svět, svět živé přírody, sociální svět, duchovní svět jsou pouze místem našeho přebývání. Nic víc. V tom jsme se narodili, vyrostli a existujeme. To jsou podmínky. Úkolem je stát se pánem výrobku, který se jmenuje člověk, stát se pánem sebe samého.