Prometeus

řecká báje

Modravá obloha se zhlížela ve vodách a vody byly plné ryb. V povětří létala hejna ptáků, na zemi se pásla stáda na lukách. Ale nikdo stáda nehlídal, nikdo nelovil ryby a nikdo nenaslouchal ptačímu zpěvu. Na zemi chyběl člověk.

Smutně bloudil po zemi Prometeus, potomek božského rodu Titanů, a marně hledal živé bytosti, které by chodily vzpřímeně jako on a které by se mu podobaly tváří. Viděl však hlínu, dávající život trávě, rostlinám a stromům, a spatřil husté deště snášející se na zem. Dešťová voda udržovala v přírodě život, a tam, kde nepršelo, umíraly stromy i keře a narůstala poušť. Když Prometeus poznal sílu země a vody, smísil hlínu s dešťovou vodou a vytvořil sochu prvního člověka. Podobala se bohům. Pallas Athéna, bohyně jasného rozumu a moudrosti, vdechla neživé soše ducha a šedivá hlína zrůžověla, začalo v ní bušit srdce a doposud nehybné nohy a paže udělaly první pohyby. Tak poslal Prometeus na svět první lidi.

Dlouho lidé nevěděli, jak užívat ducha – daru Pallas Athény. Žili jako malé děti. Viděli, ale nepoznávali, slyšeli, ale nerozuměli, chodili po zemi jako ve snu. Nedovedli pálit cihly, ani přitesávat trámy, ani stavět domy. Jako mravenci se hemžili na zemi i pod zemí v temných koutech jeskyní. Dokonce nevěděli, že se jaro střídá s létem, léto s podzimem a podzim se zimou. Tehdy se vydal Prometeus mezi lidi a učil je stavět domy, učil je číst, psát a počítat a rozumět přírodě. Naučil lidi zapřahat zvířata do jha a sestrojovat povozy, aby lidé nemusili nosit břemena na zádech. Ukázal jim, jak se stavějí lodě a jak plachty ulehčí veslařům práci. Vedl je do hlubin země za skrytými poklady. Měď, železo, stříbro i zlato začaly opouštět pod pilnýma rukama horníků podzemní ložiska.

Dříve lidé neznali léky, nevěděli, co jim prospívá a co škodí. Prometeus jim však poradil, jak mísit hojivé masti a uzdravující léky. Odhalil užaslým lidem všechna umění a lidé se všemu horlivě učili.

Bohové, shromáždění na hoře bohů, na Olympu, pozorovali nedůvěřivě pokolení lidí na zemi, které se naučilo práci, vědám a umění od Prométea. Zvláště vládce všech bohů, Zeus, se mračil den ode dne víc a víc. Zavolal si Prometea a řekl mu:

„Naučil jsi lidi pracovat a myslit, ale nenaučil jsi je ještě dobře, jak mají ctít bohy a jak jim obětovat, jak se jim klanět. Víš přeci, že na bozích záleží, bude-li rok úrodný nebo chudý, navštíví-li zemi mor nebo blahobyt. Bohové vládnou osudy lidí. I já sám vrhám své blesky, kam se mi zachce. Jdi k lidem a řekni jim, aby nám obětovali, nebo je stihne náš hněv.“

„Lidé budou přinášet bohům oběti,“ odpověděl Prometeus, „ale ty, Die, si přijď vybrat, co mají obětovat.“

A Prometeus zabil býka, maso ukryl do býčí kůže a navrch položil žaludek. Na druhou hromadu dal kosti, ale obalil je tukem tak, že je nebylo vidět. Hromada kostí obalených tukem byla větší a zdála se i lepší. Jen co Prometeus všechno připravil, ucítil Zeus příjemnou vůni chystané oběti a sestoupil z nebes na zem.

Prometeus spatřil Dia a zvolal:

„Bohové, vyberte si, který díl je vám milejší. Co, vládce bohů, vybereš, to budou smrtelní lidé obětovat.“

Zeus poznal, že ho chce Prometeus oklamat. Nedal však najevo hněv. Prometeus přistoupil s úsměvem k hromadě a odhrnul tuk. Objevily se holé kosti. Když odkryl býčí kůži, zavonělo čerstvé maso. Od těch dob obětovali lidé bohům tuk a kosti, maso si ponechávali pro sebe.

Zeus nenechal smělý Prometeuv čin bez trestu. Rozhodl se, že vezme lidem oheň. Připadla jim lepší část, maso, ať je tedy jedí syrové. Vládce bohů ihned poručil mračnům, aby lijákem uhasila všechna ohniště. Divoký vítr rozmetal horký popel a odnesl jej do moře. Tak ztratili lidé oheň, který potřebovali nutně k životu a práci. Nemohli péci chleba, ani vařit, kovárny zpustly a dílny osiřely. Za chladných dnů a mrazivých nocí nebylo kde se ohřát.

Prometeus viděl neštěstí seslané na lidi, cítil s nimi a neopustil je. Věděl, že v Diově paláci plápolá dnem i nocí jasný oheň. Vplížil se proto v noční tmě na horu Olymp do zlatého paláce vládce bohů. Potichu, nikým nepozorován, vzal trochu ohně z Diova krbu a ukryl jej v duté holi. S ohněm se vesele vrátil zpět k lidem. Přinesl jim, po čem tolik toužili.

Zase se pozdvihly plameny na lidských ohništích i v dílnách a vůně vařených pokrmů a pečeného masa stoupala k nebesům a dotkla se i nosu vládce bohů. Zeus shlédl na zem a spatřil kouř stoupající z komínů. Rozhněval se zlým hněvem bohů. Ihned určil lidem nový trest. Zavolal k sobě chromého boha Hefaista, který byl vyhlášeným umělcem. Bydlil pod kouřícími sopkami, kde měl své dílny. Tomu poručil, aby zhotovil sochu krásné dívky. Hefaistos poslechl a zanedlouho stála před Diem nádherná socha, jakou svět neviděl. Bohyně Athéna jí dala skvostný závoj, bělostné roucho a skvělý pás, bohyně krásy, Afrodite, jí dala nadpozemský půvab a Hermes, posel bohů, jí daroval živou řeč a milý, úlisný hlas. Potom ji ověnčili. Zeus jí vložil do rukou zlatou skříňku a nazval dívku Pandorou, vším obdařenou. Lstivý Hermes odvedl Pandoru na zem k Prometeovu bratru Epimeteovi.

Prometeus často bratra varoval, aby od bohů nepřijímal žádné dary. Ale Epimeteus při pohledu na krásnou Pandoru zapomněl na všechna varování a na všechny rady. Vlídně ji přijal do domu i se zlatou skříňkou. Byl zvědav, co mu bohové ve skříňce posílají, a požádal dívku, aby pozvedla víko. Pandora ochotně skříňku otevřela. Se svištěním, kvílením a nářkem vylétly ze zlaté skříňky nemoci, bolesti, bída a strasti, zakroužily nad domem a rozletěly se po celém světě, jenž do té doby nic z takového zla neznal. I Pandora se polekala a rychle víko zase přiklopila. Všechno zlé ze skříňky vyletělo a zbyla v ní jen naděje.

Nemoci a strasti ji přitiskly až k samému dnu, a proto jí do světa vyrazilo jen tak málo.Nemoci a bída začaly obcházet lidská obydlí a v patách za nimi přicházela smrt. Bolest a těžké myšlenky budily lidi ze spánku a zlé sny jim tížily hruď. Jen naděje, jenom naděje bylo mezi lidmi málo. Zůstala téměř celá uzamčena v Pandořině skříňce.

Diův hněv se snesl i na Prometea. Vládce bohů vyslal Hefaista s pomocníky, aby přikovali odbojného Prometea nejtěžšími a nejpevnějšími řetězy k vysoké skále v pohoří Kavkaz. Jen nerad poslechl Hefaistos rozkazu vládce bohů a přikoval Prometea ke skále tak těsně, že se nemohl ani pohnout. Vysoko nad propastí, v které pluly cáry mlh, visel Prometeus mezi nebem a zemí, ale nepokořil se, neprosil Dia o milost.

Když Zeus viděl, že Prometeus o milost neprosí a hrdě nese svůj osud, vyslal za Prometeem na Kavkaz obrovského orla. Orel přilétal každý den k upoutanému Prometeovi, trhal mu ostrým zobanem játra z těla a živil se jimi. V noci játra Prometeovi znovu narůstala a orel měl ráno připravenou novou potravu. K takovému trápení odsoudil Zeus Prometea na věky. Uplynulo mnoho let, ale Prometeus se nepodrobil.

Po staletích, která Prometeus prožil v mukách a osamění, spatřil hrdinu připoutaného ke kavkazské skále Herakles, syn Dia, vládce bohů. Ubíral se tudy na cestě za zlatými jablky Hesperidek. Právě přilétal orel, aby se nasytil. Herakles odložil kyj, napjal luk, namířil a jedinou ranou zabil zlého dravce. Potom rozdrtil Prometeovy okovy a daroval mu svobodu. Aby však byl Zeus usmířen a splnila se jeho kletba, musil Prometeus nosit železný prsten, v němž byl zachycen kousek kamene z kavkazské skály. Tak byl Prometeus na věky připoután, jak Zeus určil.

Od těch dob nosí lidé prsteny s kamenem na památku Prometeova činu. Nosí jej dodnes, i když už dávno zapomněli na Prometea, který se nechtěl pokořit před bohy a v neštěstí stál věrně při lidech.