Legenda o třetí síle
— A ať si pamatují pouze na dvě síly, nechť si pamatují na dobro a zlo, což je od světla a tmy, ty věz, že existuje ještě i třetí síla…
A byla tma i strach, i chlad, i nepohodlí, i nevědomé zvuky se ozývaly z lesů, i divoký řev se kutálel po pouštích, i děsivé vytí se zmítalo mezi horami… Tento čas se nazýval nocí. Ale tvorové, kteří žili na planetě doufali, že znovu z příčiny jim nevědomé se stane zázrak a temnota skončí, objeví se světlo, které bude zářit. Tehdy se ztiší strach, vytí i řev, bude teplo a příjemně… Říkali tomu den. A tak žili mezi strachem a radostí, aniž by věděli, kdo jsou a aniž by věděli, proč. Ti, co žili dlouho, vyprávěli těm, kteří nežili dlouho, že temnota – je zlo, a světlo – je dobro. Že jsou vytvořeni z vůle neznámé, ale veliké síly, aby se množili a báli se té moci, která je vytvořila. Z úst do úst se předávalo poznání, že bát se – je dobro, a ptát se v nočním děsu – „Zač? Proč?“ – je zlo. Mnozí věřili a podrobovali se, ale mnozí se ani nikdy nezeptali.
Ten, kdo je vytvořil, díval se na svoje dílo a čekal. Čekal s vášnivou netrpělivostí stvořitele, až přijde ten okamžik, kdy se zachce Duchu vtělit, až vyzraje záměr a stane se další krok.
Nebyla to ještě ta děsivá doba. Byla to doba rozrušující, kdy pramen světla a radosti se pouze skrýval za okrajem země. Bylo ještě světlo, ale šedý závoj již zakrýval svět. Lidé se shromáždili, aby jako vždy společně přežili další tmu. Říkali si, kolik dobra udělali, dokud bylo světlo. Měli naději, že jejich činy zmírní dobu tmy i strachu, a ten nevědomý, který dává a bere, jim nezapomene vrátit světlo. Tehdy se zeptal jeden z nedlouho žijících: „Odkud je toto světlo a proč odchází? Proč se nikdo nesnažil najít místo, kam světlo mizí a vrátit ho, udělat to tak, aby bylo navždy?“
Lidé se s děsem ohlíželi za ještě viditelným světlem a ve strachu padali na zem. Křičeli a plakali, prosili majitele světla, aby se na ně nehněval, aby nenaslouchal řečem hlupáka, aby se nad nimi slitoval a nebral jim světlo navždy… Vzlykali a křičeli, že jsou vděčni i za to malé množství světla, které jim dává, přestože si ani toto nezaslouží.
Ale drzý nedlouho žijící nebyl sám, vedle něj povstali i další. A on nerozumný prohlásil, že půjdou tam, kde mizí světlo, najdou ho, vrátí, a dozví se jeho tajemství.
Stvořitel, který je pozoroval, se zaradoval a zajásal. Svolal svoje vojsko, které přišlo z ohně a světla, v plamenné záři i lesku, a povstalo před ním. „Je čas. Přišel čas, kvůli kterému jsem tvořil a kvůli čemu tu všichni jsme, jděte. Nechť se uskuteční záměr, nechť nikdy neskončí vtělování Ducha.“
A povstali nedlouho žijící i ti, kteří jim uvěřili, a vydali se za mizejícím světlem. I když jejich kroky byly rychlé, tma byla hbitější a zahalovala neproniknutelným závojem odvážné i bojácné. Vytí zvěře se mísilo s křikem, pláčem a steny vylekaných lidí, kteří se připravili přijmout ten nejděsivější trest.
Ale stalo se nevídané. V temné výši se zrodily svítící záblesky. Přibližovaly se, zvětšovaly a něco zářící, živé, tancující a hrající stoupalo z temného nebe na temnou zemi a kolem každého takového zázraku vznikl malý prostor, ve kterém bylo světlo. Ve kterém bylo světlo… Tento zázrak spadl na zem a některé stromy i keře byly v objetí toho nevědomého, ale překrásného. Proměňovaly se na veliké, stále se měnící, živé, děsivé ve své nejistotě, ale nesoucí světlo. Lidé se vrhali k těmto tancujícím sloupům, natahovali k nim ruce, v děsu ustupovali, když cítili nesnesitelný žár a bolest. Křičeli bolestí i strachem a volali: „Trest nebe!“
Ale byli i takoví, kteří se nebáli, radovali se, tančili, hladili ho a byli k němu něžní. Zdálo se, že se tímto zázrakem naplňovali a vychutnávali ho. Necítili při tom ani bolest, ani děs, jen nekonečnou radost, přibližovali se k němu, milovali ho a spojovali se s ním.
A při prvním, skoro nemožném prozření volali: „Dar nebe!“
Tak se rozdělil svět na ty, kteří se pouze báli a rozmnožovali se, a na ty, kteří umírali v ohni a stávali se částí božského záměru.
To byl pouze začátek.
Tak se začala Cesta Ohně v lidském světě, tak byla Stvořitelem zjevena třetí síla, která byla proměnlivá, nesla v sobě možnosti všeho, byla na hranici mezi Světlem a Tmou.
Poté, co se už jedenkrát objevila na zemi, stala se potřebnou pro všechny.
Bojácní rozebírali nedohořelá polena, která již tolik nepálila, a uspokojovali se tlením, které bylo doprovázeno pachem a dýmem, aby se zahřáli, nakrmili a vylekali ještě více bojácné tím, že dýmající oheň rozfoukají a promění ho na smrtonosný žár, ve kterém shoří všichni liknaví, neposlušní a nepokorní, kteří přišli o milost ochránců tlení.
Tvořili legendy o děsivé síle, která trestala ohněm.
Ti, co se smířili, se báli jeho síly i nepředvídatelnosti, odklonili se od něj a prohlásili, že je nečistý a nízký, že do sebe vpouští vše bez rozdílu. Zavřeli oči, jako by kvůli čistému světlu, a nepřáli si pamatovat, že bez ohně neuvidí světlo.
Tvořili legendy o světě čistého světla, kde je blaho a klid.
Byli ještě třetí, kteří se nebáli, protože se zamilovali a vešli do ohně, aby se jím sami stali, otevřeli pro sebe novou cestu a začali se učit.
Toto učení nikdy nebylo v knihách, přesto nebylo zapomenuto, nikdy nebylo tajné, ale bylo neviditelné. Ti, co žili ve strachu, viděli pouze strach a nic jiného neznali. Oheň je při světle skoro neviditelný. Pouze ti, kteří vpouštěli oheň do své duše, aby se jím sami stali, se poznávali beze slov a tajných znaků, protože mohli cítit žár, vidět tmu i světlo.
Na této cestě jsou dva mezníky: po překonání strachu ze smrti vpustit do sebe oheň a zapojit se do velikého tajemství, poté se spojit s ohněm, ovládnout umění ho řídit, aby se mohl uskutečnit záměr Stvořitele.
Tvořili svoje legendy, aby ti, jejichž duše touží po ohni a cestě zapojení se do tajemství Stvořitele, měli znak i klíč. V těch legendách byl prorok Mojžíš, kterému se zjevil Stvořitel v podobě hořícího keře, který nikdy neshořel. I Hermes i Prométheus – provinilec, který ukradl nebešťanům pro lidi oheň. Hrdina, jaké by to bylo bez hrdiny. A mudrc Sokrates i veliký vojevůdce Alexandr. Bylo jich mnoho, byli a jsou ještě další, jejichž jména nejsou známá. Avšak jejich cesta, poznání a práce se nikdy nepřerušily.
Jako největší tajemství předávali druh druhu legendu o svém prvním učiteli, o tom, kterému Stvořitel přikázal učit a milovat ty, kteří se vydávali na tuto cestu, kterému přikázal vést za sebou své učedníky na zemi.
Tento Učitel byl stejně zvláštní, proměnlivý a nedosažitelný jako jeho samotná podstata. Neobvyklá byla jeho cesta, ale i jeho jméno již bylo zvěstí a znakem. Jmenovali ho Oheň Boží – Uriel. Legenda ochraňovala nejtajnější poznání o tom, že Učitel, nesmrtelný jako celé vojsko Stvořitele, je vtělen do člověka. Žije mezi lidmi, podporuje dílo a tvoření těch, kteří ochraňují cestu ohně, znásobují svojí prací poznání o tom, jak rozpálit, chránit a řídit Oheň ve jménu Ducha Svatého.