VNITŘNÍ  PRÁCE
(RADY SPECIALISTY)

     Těm, kteří to myslí se sebou jako subjektem vážně,  bych chtěl povědět víc než obvykle o tom, co se skrývá za slovy „nutná neustálá vnitřní práce“. Často se mě ptají: co to přesně znamená? Hned upozorňuji, že na to, aby ji začali a udělali z ní stálý proces, je třeba mnoho let. Z důvodu bezpečnosti to ani rychleji nejde. Musíte chápat, že je to velký a složitý úkol.
     Z mého pohledu dokud tento úkol nevyřešíte, ostatní vnější činnosti – a to jakékoliv  (cvičení nebo meditace) nepřivedou k žádnému vnitřnímu výsledku. Skoro nic se nezmění. Již mnoho let pracuji s lidmi a mohu s absolutní jistotou říct, že mnozí lidé praktikovali vnější činnost v průběhu osmi až deseti let, ale nevyřešili tím prakticky ani jeden vnitřní úkol. Zůstali takovými, jací byli. Jen co je přestanu řídit z venku, hned se „zdánlivé“ poznatky hroutí. Pak už jenom slyším: „Co to je za Tradici, osm let jsem cvičil a nic se neděje? Co to je za Mistra, co to je?“ Je to jedna z verzí ospravedlňování se pro ty, jejichž mortido je nasměrováno na ostatní. A pro ty, jejichž mortido je směrováno na sebe sama, verze ospravedlňování se je opačná: „Co jsem to za nechápavého debila, nehodím se do Tradice, měli by mě hnát sviňským krokem.“  Takže jsou opravdu jenom dvě varianty: buď agrese na ostatní nebo agrese na sebe sama.
     Etapy dlouhé cesty. Musíte se naučit neustále vnímat a pozorovat pronikání do vnitřního světa sociálního nátlaku, sociální sugesce. Musíte se naučit ji vidět, odlišovat od ostatního a přestat ji chápat jako osobní vlastnost toho nebo jiného člověka, se kterým mluvíte. Měli byste se stále snažit a pamatovat si, že on, stejně jako vy, je částí sociální přírody. Nemůžete být přece uraženi na tygra za to, že je šelma a na skunka, že smrdí. Stejně tak se nemůžete urazit na člověka v této oblasti jeho projevu. Takový je člověk, takové je jeho místo, takový má přírodní význam, je to jenom sociální příroda, nic víc.
     Musíte se naučit vnímat pronikání sociálního nátlaku a sugesce do svého vnitřního světa a klasifikovat je. Musí to být stálá práce do konce života, protože v opačném případě subjekt dlouho nevydrží, znovu se rozpustí v My. Musíte neustále reflexovat tento proces: „Aha, tady mě tlačí k tomuto My, tady mě zahlcují projekcí na téma „jaký bych měl být“ z pohledu tohoto My. A tady mě pro změnu vyčleňují z tohoto My, tady mě dávají mimo. Toto musíte vidět. Musí to být stálá vlastnost vašeho vnitřního života. Subjekt má velké hospodářství, které je třeba řídit.
     Vztahy s biologickou přírodou. Jak na vás působí a do vás proniká příslušnost k biologické přírodě? Nedojedl – přichází kompenzační reakce organizmu, protože mu něco chybí. Je třeba postupně se naučit správně zacházet s organismem, vždy vám přesně napoví to, co mu chybí. Například když mi začnou pracovat hormony, stále vznikají myšlenky, které nemají nic společného s mými úmysly. Tehdy je třeba podniknout rozhodné kroky a snížit tento stav přirozeným nebo umělým způsobem nebo tuto energii sublimovat. Pak můžete na této energii sportovat, tvořit, vynalézat něco nového nebo tvořit kariéru. Je třeba v klidu tuto situaci pozorovat a neříkat si: „Již tři měsíce jsem neměl pohlavní styk, ach jo, je to tak škodlivé pro zdraví!“
     Kromě toho existuje ještě spousta aspektů – reflexy stáda a hejna. Biologický člověk žije ve „stádu“, proto u něho vzniká i efekt „stáda“. Když tento efekt začíná působit, je třeba ho hned odreflexovat, diferencovat, oddělit od ostatních vlivů a učinit odpovídající opatření.
     Co ještě dodat k biologické přírodě? Skoncovat se všemi hloupostmi, které se jmenují „návrat k přírodě“, protože návrat k přírodě je návrat ke komárům a nehygienickým podmínkám. Ve vztahu k přírodě má smysl se učit pouze jednomu: být s přírodou v rezonančním vztahu, pak vám nebude zima nebo naopak teplo atd. S komáry se také dá nějak domluvit. To není návrat, ale to je krok k přírodě: naučit se přebývat v biologické přírodě s jistotou, se stejnou jistotou jako v sociální přírodě.
     Subjekt se cítí jistý ve všech přírodách, protože jsou jeho hospodářstvím. Vztah se svou biologickou přírodou je velká vzácnost. Potkal jsem málo lidí, kteří mají alespoň nějaký vztah se svým tělem. Obvykle to vypadá takto: „Tělo!“ Čím starší, tím větší uctívání: „Tělo, nestárni, udělám pro tebe všechno!“ nebo: „No tak, tělo, pojď, pohni, dělej!“  Normální vztahy se vyskytují opravdu zřídka, protože těmito vztahy se z nějakého důvodu zabývá osobnost. A co může udělat osobnost? Vnucovat spoustu různých koncepcí ve formě diet, režimů dne … Ale jsou potřebné různé režimy jeho exploatace-využití. Toto je starostí subjektu – oblast jeho stálé pozornosti, a když je třeba, soustředění pozornosti na ten či jiný signál.
     Vztahy s duchovní nebo ideální přírodou. Tady existuje výborné pravidlo: „Vidím anděla a jdu dál.“ – to se týká různých vizí apod. Vy přece necítíte žádné mystické chvění, když koukáte na strom: „Ach, vidím něco, co jsem ještě nikdy neviděl!“ Jednoduché racionální chápání – za tisíc let všichni viděli všechno. A to, že vy to vidíte poprvé neznamená, že to je – ach, och! Je to normální, je to příroda. V tomto místě se nacházejí démoni, v tamtom andělé, v tom místě je fyzika …  Všechno je stejné. Rozumíte, ideální je ideální. Duchovno je vyčleněno v ideální přírodě jako něco exotického pouze proto, aby to méně děsilo. Protože strach přijít o rozum, či strach z toho, že můžete právě v této duchovní přírodě zabloudit – je stejný jako strach, že zabloudíte v tajze nebo v džungli nebo se ztratíte v rozzuřeném sociálním davu.
     Co ještě říct o ideální přírodě? Začíná se nám otevírat v celé své složitosti a mnohotvárnosti, když se začíná rozvíjet nástroj, který nás s ní spojuje. Tomuto nástroji říkáme „psychoenergetika“. V důsledku rozvoje tohoto nástroje se rozšiřuje naše vnímání reality, začínáme vnímat ty její aspekty, které jsme dříve nevnímali.
     Takovéto vnímání není hromadně rozšířené. Proto vědomí – osobnost, která si při zastupování subjektu nárokuje roli hospodáře (i když je služkou My), začíná podstrkovat různé interpretace. Tyto interpretace (jak je to běžné u osobnosti) nakonec vedou k podpoře nebo zvýšení sebehodnocení. Dokud není subjekt, tak kromě sebehodnocení člověka nic opravdově nezajímá. Opravdově – míním tím příčinně. Ve skutečnosti ho zajímá všechno, ale pokud sledujeme potravní řetězec až do konce, pak zjistíme, že na konci je vše potrava pro sebehodnocení.
     Protože osobnost – služka My – zastupuje naše Já coby hospodářka, pak také směruje i biologické procesy k sebehodnocení. Proto nevíme, co jíme a hlavně, jak to hodnotí naše tělo. Osobnost svádí i ideální procesy k sebehodnocení. Řešení můžeme najít jednoduše.
     Další etapou vnitřní práce jsou naše vztahy s osobností a sociální přírodou jako celku. Několik počátečních let – pro každého různě dlouho – to bude jeden z nejdůležitějších úkolů, který vyžaduje velkou pozornost a paměť. Právě proto se říká „pamatovat si a být vnímavým - je nejtěžší úkol“.
Jak bude odpovídat osobnost na vaši snahu sebrat jí vládu? Bude děsit váš subjekt. „Aha, tak ty chceš velet místo mě? Snižuji ti sebehodnocení! Následkem je deprese, hysterie, flustrace, velikášství“.  Protože osobnost je přímo spojená s My, všechny prostředky vlivu My na Já jsou jí k dispozici.
     Dále jsou veškeré starosti, které se týkají přechodu vnějšího Já dovnitř. Postupně se zbavujeme videokamery, která se na nás stále dívá jako na věc, čili zvenku, je za hranicemi sebe sama – subjektu. Umístění tohoto Já dovnitř – osvojování si návyku pozorovat sebe sama pouze z nitra.  Jedním z následků této změny bude takový moment, kdy pocítíte svou vnější mnohotvárnost. Proč? Protože, když odstraňujete vnější pohled na své Já a přemísťujete ho dovnitř, pak zvenku začínáte vidět sebe sama pouze očima ostatních. Zjišťujete, že vás nikdo nevidí stejně, dokonce ani z pohledu vnějšího vzhledu.
     Viděli jste portréty, které jsem maloval? Ve většině případů lidé stěží rozpoznávali dokonce i ta absolutně nejrealističtější vyobrazení. Co by na tom měli rozpoznat, bylo absolutně realistické. Stále se ptali: „Kdo je to?“ V očích a v dalších místech, která vnímám já, oni již dávno poznali sami sebe. Ale osobnost …  Vždyť já vidím jinak, takže musím zahrát divadlo: „Kdo to je? Nemůžu ho pořád rozpoznat!“
     Není to kvůli tomu, že vaše vnější Já chce nebo nechce. Takový je zákon. Takovým způsobem osobnost kompenzuje toto překvapení – vypadá to, že člověk může být různým dokonce i navenek, a toto boří v jeho očích jeho takovost. Vy takto nevidíte. Když se díváte na obraz jiného člověka, ne fotografického ale subjektivního charakteru, vidíte, že tento obraz absolutně neodpovídá vašemu subjektivnímu vidění, ne znalosti, ne mínění, ale jenom vidění očima – osobnost to vnímá jako atentát na takovost. Vznikají doprovodné hysterické, racionalizátorské ideje: Igore Nikolajeviči, domalujte! No tak! To nevypadá přesně tak …“  Začínáte dávat pokyny. Ještě je možné pochopit, když to řekne profesionální malíř, ale když všichni: „My víme, jak to má být!“ Protože každý má neuvědomělé (dokud není subjekt – nemá si kdo uvědomovat)tvrzení: „Tento člověk je takový!“
     V tu chvíli, kdy přemísťujete své vnější Já dovnitř a pozorujete sebe sama pouze zevnitř, mnohotvárnost se otevírá sama od sebe. Najednou vidíte, že žádný stálý vzhled nemáte, že je celý rozsah toho, jak vás vidí lidé. Dokud se na sebe nedíváte zevnitř, nemůžete si ani představit, jak vás lidé vidí.
     Pamatuji si, na velice zajímavou událost v mém životě, kdy jsem pochopil, že potřeba starat se o svůj vzhled vzniká pouze potud, dokud jste zaujati tím, aby váš vzhled odpovídal vidění člověka a názoru o vás, které jsou pro vás důležité. Teď už se tím nikdy nezabývám, já se jednoduše ptám sám sebe: „Jak chceš, abych já dnes vypadal? Takhle? Jaký chceš účes?“ Chápete, že to absolutně není vaše! Těžce to jde popsat slovy. Ale až to začne, nebudete potřebovat žádná vysvětlení.
     Je to také částí neustálé vnitřní práce – přemístěním svého vnějšího Já dovnitř a schopností dívat se na sebe pouze zevnitř. Při tom je třeba si uvědomovat, že to, co vidíte v zrcadle, je projekce vaší osobnosti na odlišné tečky povrchu vašeho těla. Neexistují abstraktní lidé, není tedy ani stejné vidění vnějších parametrů fyzického objektu s názvem „člověk“.